Střelice u Brna

V bezprostřední blízkosti obce roste celkem osm druhů. Jsou to: STŘEVÍČNÍK PANTOFLÍČEK (Cypripedium calceolus), OKROTICE BÍLÁ (Cephalantera damasonium), KRUŠTÍK ŠIROLISTÝ PRAVÝ (Epipactis helleborine), BRADÁČEK VEJČITÝ (Listera ovata), HLÍSTNÍK HNÍZDÁK (Neottia nidus - avis), VEMENÍK ZELENAVÝ (Platanthera chloranta), VEMENÍK DVOULISTÝ (Platanthera bifolia), VSTAVAČ NACHOVÝ (Orchis purpurea) a PRSTNATEC MÁJOVÝ (Dactylorhiza majalis).

Není skoro překvapením, že KRUŠTÍK ŠIROLISTÝ roste v lesíku v areálu školy a s jeho květy je možno se setkat u schodů do zdravotního střediska. Také OKROTICE BÍLÁ v některých létech vykvétá u školy a na mezi u Keprtových. Nejkrásnějším a nejimpozantnějším je bezesporu STŘEVÍČNÍK PANTOFLÍČEK. Začnu právě tímto skvostem nejen naší, ale i evropské přírody. Rozšíření tohoto taxonu zaujímá téměř celou Evropu od Anglie na severozápadě a Skandinávie na severu a na jihu až k severní hranici stále zelené zóny Středomoří. Na východ je druh rozšířen přes Malou Asii a Kavkaz do Mongolska, Číny a Japonska. Náš střevíčník dorůstá výšky 20 až 45 cm. Lodyha vyrůstá ze silného plazivého oddenku a má 3 - 4 střídavé přisedlé listy. V paždí lupenitých listenů vyrůstá nejčastěji jeden květ, vzácněji dva až tři. Jeho až 4 cm dlouhé okvětní lístky jsou hnědočerveně zbarveny. Někdy bývají zelenožluté s hnědočervenými tečkami či čárkami. Velký jasně žlutý, 3 - 4 cm dlouhý, bačkůrkovitě vydutý pysk je uvnitř červeně tečkovaný, na bázi chlupatý. Jeho zvláštně uspořádaný květ je utvořen pro specifické opylení. Opylení květu a následný zdárný vývoj plodu může nastat jen při přenesení pylu z květu jiného jedince. U všech orchidejí může opylování zprostředkovat určitý druh hmyzu. K tomu mají uzpůsoben tvar květu a jeho pověstnou bizardnost. U střevíčníku jsou hlavními opylovači PÍSKORYPKY (Andrena nigroaena a Andrena tibialis) z čeledi VČELOVITÝCH (Apidae). Jsou lákány žlutou barvou pysku a při usednutí na něj sklouznou po jeho hladkých okrajích do nitra pantoflíčku, což je vlastně pysková dutina. V cestě zpět jim brání kluzké a zakřivené stěny tohoto zajímavého a neobvyklého květu. Jedinou možností osvobodit se je cesta vytýčená světlem pronikajícím dvěma průsvitnými místy na postranních stěnách pysku u jeho báze. Toto světlo určí cestu na svobodu jedině kolem lepkavého pylu, který není u střevíčníku slepen v brylky jako u jiných orchidejí. Jiné cestě brání více překážek v podobě lámavých chloupků, které zaplňují část pysku až ke sloupku. Pyl se nalepí na zádovou část hmyzu a je přenesen na další květ, kde se stává hmyz opět vězněm a jeho úloha se obrátí na opylovače a znovu na přenašeče. Květy střevíčníku jsou typickými pasťovými květy. V poslední době bylo zjištěno, že navíc jde o květy tzv. šálivé, které hmyzu nic neposkytují. Neobsahují nektar a pyl je při návštěvě dalšího květu také setřen. Semen je obrovské množství. Klíčí ale ojediněle. Důvod je v tom, že semínko musí být infikováno VŘECKATOU HOUBOU. Potom s ní žije v symbióze a využívá ji k vývoji. První čtyři roky roste pod zemí v podobě velmi vzdálené dospělé rostlině. Teprve pátým rokem naroste první list a u rostliny probíhá proces fotosyntetické asimilace. Květů schopná je rostlina až kolem 9 let, nejčastěji však v 13 - 15 letech svého věku. Ve Střelicích, kde střevíčník roste na mně známých třech lokalitách, dochází i při silné redukci kvetoucích rostlin stále ještě k přirozené obnově výsevem. Uvědomme si, že semenáček starý jako naše dítě, kvete v době, kdy dítě končí školu! Ochrana spočívá hlavně v nepoškozování biotopu, nevyrývání rostliny do zahrádek (kde většinou brzy zhyne) a netrhání květů (kvůli tvorbě semen). Kvete totiž v době kvetení konvalinek a člověk je posedlý trháním.

Jednou z nejvzácnějších a nejkrásnějších rostlin, vyskytujících se ve volné přírodě v okolí naší obce, je střevíčník pantoflíček (cypripedium calceolus). Má vzpřímenou lodyhu vysokou 20 až 60 cm, na které jsou rozestaveny ve střídavém pořádku elipčité listy. Dolní lístek květu dlouhý až 4 cm je citrónově žlutě zbarvený pantoflíček. Jedna rostlina má 1 až 3 květy, které se objevují zpravidla v květnu. Tato naše nejkrásnější orchidea, vstavačovitá rostlina je u nás dosti vzácná a špatným vlivem lidské činnosti na mnoha místech vymizela.

Jak jsem v předcházejícím článku o střevíčníku vzpomenul na výskyt orchidejí, přímo v obci roste OKROTICE BÍLÁ v některých létech i na mezi u Keprtových a v parčíku u školy. Pro poměrně hojný výskyt (i když sezónní) je možno uvést lokality. V lesích kolem Střelic se vyskytuje prakticky všude (mimo smrkových monokultur). Krásní jedinci kvetou v údolí Bobravy. Je to rostlina 20 - 50 cm vysoká, lodyhu má slabě zohýbanou se čtyřmi až šesti listy. Listy jsou tuhé, šikmo odstálé, vejčitě kopinaté, 6 - 8 cm dlouhé, 2 - 3 cm široké. Krémově bílé květy jsou středně velké. Bývají však i v době plného květu uzavřené. Květenství je řídký klas, poměrně chudokvětý, skládající se ze čtyř až osmi květů. Vyrůstají z paždí poměrně velkých lupenitých listenů. Vnější okvětní lístky jsou 16 - 19 mm dlouhé, vnitřní vejčité, tupé, dlouhé jen 13 - 15 mm. Pysk je krátký, 10 - 12 mm dlouhý, jasně žlutě zbarvený. Okrotice bílá kvete od května do června ve světlých i stinných listnatých lesích, vzácněji i na keřnatých stráních. Znám její výskyt i v poměrně zanedbané zahradě (ale krásné) v Brně Masarykově čtvrti. Její rozšíření je od jižní Anglie, Dánska a jihu Švédska do západní a jižní Evropy a severní Afriky, přes Středozemí a Turecko na Krym a Kavkaz. Její květy, i když zůstávají většinou uzavřeny a jsou samoopýleny, jsou při otevření exoticky krásné. Podobají se květům tropických orchidejí rodu COELOGYNE z jihovýchodu Asie. Ochrana tohoto druhu rostliny ve Střelicích spočívá v udržení jejího biotopu, nevysazování monokultur smrku. Rostlina je svědkem neporušenosti střelické přírody a někdy je dokonce možno ji pozorovat spolu s nedalekými paneláky Brna. Inu orchideje ve stínu paneláků, toť krása a jedinečnost Střelic!

Orchidejí, která při své kráse také silně voní, je vemeník dvoulistý. Jeho český název pochází od podoby hlízy s kravským vemenem. Patří totiž spolu se VSTAVAČI a PRSTNATCI k orchidejím vytvářejícím hlízu. Rod vemeník má rozvojové centrum v Severní Americe a některé druhy se rozšířily cestou přes východní Asii a Sibiř až do Skandinávie. V okolí Střelic je rozšířen vemeník dvoulistý. Jeho rozšíření zaujímá velkou část evroasijského areálu. Roste téměř v celé Evropě, Severní Africe, přes Kavkaz až k Himálaji, ve východní Sibiři. Jeho početnost (i když je v jednotlivých létech kolísavá), je ve střelických lesích stále uspokojivá.Roste roztroušeně v listnatých lesích. V údolí Škařinského potoka je dosti hojný. Také na Bučíně se s ním celkem běžně setkáváme. Tento vemeník je rostlina 30 - 50 cm vysoká. Květní stvol vyrůstá z báze dvou listů, které jsou světle zelené, lysé, vejčité, 5 - 15 cm dlouhé, 2 - 7 cm široké. Květenství je řídké, 20 cm vysoké, s poměrně velkými bílými květy. Květy jsou opatřeny ostruhou asi 1,5 - 2 cm dlouhou. V ostruze je obsažen sladký nektar. Tvar květu a přítomnost sladkého nektaru souvisí s opýlením rostliny, které zprostředkují noční motýli z čeledi lyšajovitých. Jen oni totiž mají dostatečně dlouhý sosák, aby dosáhli až k nektaru. Květy totiž nepatří k formě šálivé, známé u střevíčníku. Poskytují svým opylovačům obživu. V okolí Střelic dochází celkem běžně k přirozenému šíření semeny. Semenáčky musí jako všechny orchideje žít a vyvíjet se v symbióze s houbou. Dospělé rostliny ale už ke svému životu houbu tolik nepotřebují, stále však jejich konce kořenů vlákna hub obsahují. Ochrana této rostliny spočívá hlavně v neporušitelnosti jejich biotopu, ve skladbě lesního společenstva. Při pozorování kvetoucích rostlin nelze opomenout celoživotní práce pana Josefa Macháta staršího. Jeho cit a fundovanost pro skladbu a následné pěstění lesa se odráží v počtu těchto krásných vzácných a tedy chráněných rostlin. To není jen práce, tomu se říká poslání.

O čeledi orchidejovitých panuje jedna nepřesnost. Je to jejich domnělý parazitizmus. Je to velice trvalá pověra, často tradovaná i současnými mladými a chytrými publicisty. Základ má v ještě dosti málo objasněné symbióze s podhoubím vřeckatých hub. Říkáme tomu mykorhiza neboli laicky pojídání hub. Řada botaniků se přiklání k názoru, že z tohoto soužití mají asi obě strany nějakou výhodu a nejedná se o pravý parazitizmus. Bez přítomnosti houby by žádný druh orchideje v přírodních podmínkách nevyklíčil. Je to dáno formou orchidejovitých semen, které postrádají zásobní látky a vlákna podhoubí, které jimi prorůstají, jsou nejmladším vývojovým stadiem rostliny vstřebávány. Nahrazují tak zásobní látky uložené u jiných rostlin v semenných dělohách. Dospělé rostliny si infikaci houbou potom uchovávají. To je příčina, proč nám při přesazení do zahrádky většinou odumřou. Nutnost infikace houbou je ale u jednotlivých rodů a i druhů rozdílná. Z našich orchidejí je tato rozmanitost závislosti největší u rodu kruštík (KRUŠTÍK), o němž budu psát příště. Tak je to tedy s jejich domnělým parazitizmem. Velice vonná střelická orchidej HLÍSTNÍK HNÍZDÁK zůstala na soužití s houbou závislá po celý život. Rostlina postrádá složku B chlorofylu a není tedy schopna asimilace. Jsou známé některé herbářové položky této rostliny, u nichž jsou ještě patrné listy a zřetelná zelená barva. Původně byly rostliny zelené, ale vývojový trend vede k využití houbových vláken k výživě a tedy ke ztrátě asimilačních schopností. Náš hlístník je rostlina 20 - 50 cm vysoká, žlutá až nahnědlá. Listy jsou redukovány v pochvovité zakrnělé šupiny v počtu 3 - 5 kusů. Květenství je asi 15 cm dlouhé, v horní části husté, na spodu řidší, dolní květy jsou vždy větší. Barva květů je žlutavě hnědá nebo bílá. Okvětní lístky skloněním vytváří přílbu, vnější poněkud poodstávají, jejich délka je 5 - 6 mm. Pysk je 11 - 14 mm dlouhý, na bázi vydutý, na konci dopředu zahnutý, rozeklaný na dva zaokrouhlené cípy. Příjemné vonné, 20 - 24 mm velké květy si krásou nezadají se svými tropickými příbuznými. Opylovány jsou mouchami. Vegetativní rozmnožování však převládá před pohlavním (semenným). V lesích proto vytváří nahloučení kvetoucích rostlin. Rozšíření tohoto druhu zaujímá celou Evropu, na východ přes Turecko a Krym na Kavkaz, do střední Asie a západní Sibiře. Ve Střelicích v některých létech bývá až hojnou ozdobou listnatých světlých lesů. Je nám ukazatelem poměrné nenarušenosti střelické přírody. Ochrana spočívá v udržení tohoto stavu a jeho předání našim potomkům. Vždyť nám tyto cennosti předali naši předkové, kteří ve střelickém regionu měli asi k přírodě citlivý vztah.

Rod kruštík zaujímá v současné době na území ČR nejpočetnější orchidejový rod. V naší republice roste endemicky (tj. - neroste nikde jinde) KRUŠTÍK POLABSKÝ (EP. ALBENSIS, Nov. et Rydlo), objevený v sedmdesátých letech v Polabí. Celkem roste u nás 25 druhů rodu. Dříve jej předčil rod vstavač, ale vymizením lokalit a rozpadem republiky se kruštíci dostali na první místo. Co všechno rozpad republiky způsobil... V okolí Střelic a v některých létech přímo v obci (lesík u školy, okolí zdravotního střediska, fotbalového hřiště) roste a v současné době (červenec) kvete KRUŠTÍK ŠIROLISTÝ (EPIPACTIS HELLEBORINE L.). Aby početnost rodu nebyla malá, druh helleborine vytváří ještě 26 různých variet. Ve Střelicích roste dominální varieta E. HELLEBORINE var. HELLEBORINE. Rostlina je 30 - 70 cm vysoká, lodyha je zelená, někdy hnědočerveně naběhlá, v horní části krátce chlupatá. 6 - 12 listů, které jsou odstálé, podlouhle kopinaté až vejčité, 14 - 18 cm dlouhé, 6 - 9 cm široké, sytě zelené, rýhované, horní přecházejí v listeny. Květy jsou většinou zelenavé až žlutavé, nachově nebo růžově naběhlé, vyrůstají z paždí listenů a skládají se v mnohokvěté, řídké, k jedné straně směřující květenství. Nápadné na kruštících je, že jejich květ spočívá na dosti velkém, šestihranném, nestočeném semeníku. Okvětní lístky jsou kopinaté až vejčité, nazelenalé, k sobě skloněné, vytvářející tzv. přilbu. Pysk je kratší než přilba okvětních lístků, u rostlin rostoucích ve Střelicích většinou jasně červený. Květy mají průměr asi 5 - 7 mm. Při zvětšení vynikne jejich krása, větší než u mnoha exotických rodů. Ohrožení tohoto druhu není velké pro jeho snahu šířit se. Byl dokonce mnou nalezen na starých haldách u Zbýšova a Zastávky. Jeho nároky na soužití s houbou v dospělém věku jsou poměrně malé. Rozmnožování dělením oddenku (vegetační, bezpohlavé) je snadné, a proto někteří zástupci rodu začínají být zahradními rostlinami (EP. GIGANTEUM). Kruštík širolistý má největší rozšíření z celého rodu (proto těch 26 variet). Vyskytuje se skoro v celé Evropě (bez tunder), od severní Afriky, přes Malou Asii, střední Asii do Číny, Japonska a na Kamčatku. Byl také člověkem zavlečen do USA, kde se šíří v několika atlantských státech. Do úvahy přichází možnost vysazení KRUŠTÍKU BAHENNÍHO (EPIPASCTIS PALUSTRIS L.). Střelická bažinka by byla ideálním domovem pro tento druh. On se totiž objevuje a šíří na zamokřených místech na tělese tzv. Hitlerovy dálnice. Od Střelic už mu zbývá asi 30 km. Mám už napěstován mateční materiál, musím však věc projednat s příslušnými orgány ochrany přírody. Pomáhat přírodě se musí nejen citem, ale také a hlavně vědeckou erudicí. V seriálu o střelických orchidejích popisuji variabilnost, problematiku a zvláštnosti života těchto rostlin. Čeleď orchidejí stojí v současné době na vrcholu vývoje rostlinné říše. S tolika problémy! Nejsme my lidé na tom stejně? Dělit vše na černé a bílé, na vše předem dané, bez názorových, povahových a jiných růzností, by bylo dobré asi na chvíli. Ale ne pro evoluci. Ať už je biologická, nebo názorová, nebo jiná.

Předcházející popisované rody orchidejí ve Střelickém zpravodaji mají jedno společné - vyskytují se i v širším okolí Střelic. Sice ne v tak hojném počtu jako ve Střelicích, ale přece. Není tomu tak u BRADÁČKU VEJČITÉHO (LISTERA OVATA L.). Jeho výskyt na území Střelické bažinky je podle mého názoru ojedinělý. V žádném floristickém přehledu této lokality nebyl tento taxom uveden. O to bylo větší překvapení, když jsem ho v roce 1978 zde našel. Od doby nálezu rostliny zdárně prospívají, kvetou a mají snahu se dále šířit. V letošním roce jsme s ing. Ladislavem Švestkou napočítali asi šedesát kvetoucích rostlin. Rostlinám velmi prospívá údržba provázená v zimních měsících - odstínování stanoviště. Bradáček vejčitý je rostlina 30-50 cm vysoká. Má oddenek, který je válcovitého tvaru, vodorovný, porostlý dlouhými kořeny. Lodyhu má silnou, která je pod listy čtyřhranná, nad listy oblá (je to ve tvarech rostlinného těla dosti neobvyklé). Zajímavé, vejčité, tuhé a silné dva listy nasedají na lodyhu asi v jedné třetině délky. Rostlina působí dojmem jako „lístky na nožkách" . Květenství je asi 25 cm dlouhé, vzpřímené, středně husté, složené ze šikmo odstálých zelenožlutých květů, vyrůstajících z paždí drobných listenů. 3-4 mm dlouhé, zelenožluté, světle fialově lemované okvětní lístky se skládají v přílbu. 7-11 mm dlouhý pysk je asi 4 mm široký, dvoulaločný, žlutavě zelený, u některých rostlin slabě fialový. Celkový dojem květu je celkem nenápadný. Při zvětšení, které je u našich orchidejí někdy nutné, vynikne ani ne krása, jako bizarnost. Opýlení hmyzem je velice složité a málo známé. Bradáček vejčitý se velice dobře rozmnožuje kořenovými adventními pupeny. Dochází potom k trsovitému výskytu. To je náš střelický případ. Dospělé rostliny bradáčku vejčitého postrádají ve svých kořenech houbová vlákna. Jsou tedy zcela závislé na minerální výživě a fotosyntéze. Jsou pravým opakem střelického hlístníku hnízdáku. Jejich kultivace nečiní problémy, ale jejich okrasná hodnota je malá. Celkový areál výskytu zasahuje celou Evropu (mimo severu Skandinávie a ruské tundry), celý mírný pás Asie, do střední Asie, přes Malou Asii do Himálaje. V ČR je rozšířen ostrůvkovitě na přírodních stanovištích, které jsou naštěstí většinou už prohlášeny za chráněné. Stejně jako naše Střelická bažinka, a dobře tomu tak...

Nejoblíbenějším rodem orchidejí rostoucím na našem území býval rod vstavač. Teprve nedávno však došlo k rozdělení rodu na rody vstavač a prstnatec (z rodu ORCHIS na rod DACTILORHIZA). Rod prstnatec je krásnou ukázkou vývoje (evoluce) probíhající u čeledi orchidejovitých. Čeleď orchidejovitých je jednou z nejmladších (vývojově) rostlinných čeledí a rod PRSTNATEC čítankovou ukázkou jak probíhá. Druhy rodu se totiž mezi sebou snadno kříží a jejich potomstvo je dále plodné a vytváří laicky řečeno nové tvary (ještě ne ustálené druhy). Centrum výskytu je v Malé Asii a šíří se na západ i východ. Vznikají tak druhotná (sekundární) vývojová centra. Tento vývoj vede k dalšímu rozšiřování. Také závislost na soužití s houbou se zmenšuje. Je obrovskou škodou, že tento proces je člověkem tak silně omezován negativní činností, až (jako ve střelickém případě) zcela znemožněn. Prstnatec májový je nejčastějším zástupcem rodu na našem území. Roste roztroušeně, místy až hojně, od nížin až po hory na zamokřených místech, na půdách ať už kyselých, tak i zásaditých. Rostlina je 20 - 40 cm vysoká. Silná dutá lodyha vyrůstá z prstovitě dělených hlíz (proto podivný název PRSTNATEC). Listy v dolní části jsou podlouhle vejčité, zašpičatělé, 6 x 15 cm velké, zelené, velmi často však hnědočerveně skvrnité, výše na lodyze vytváří listy malé tzv. listeny. Poměrně velké (podle síly a stáří rostliny) 5 - 15 cm vysoké květenství se skládá z mnoha dosti velkých květů. Jejich barva je od tmavě fialové, přes lila, až k úplně bílé. Střelické rostliny byly světle fialové se silně skvrnitými listy. Rostliny kvetou většinou v podmínkách střelické lokality v měsíci květnu. Jejich květenství ční nad okolním travním porostem a svojí fialovou barvou na sebe upozorňují nejen opylující hmyz, ale také člověka. Rod vytváří na našem území jednu subspecii, čtyři variety a čtrnáct forem. Ve Střelicích jsem ho našel začátkem sedmdesátých let na lokalitě Střelická bažinka. Nebyl nikdy spolu s BRADÁČKEM VEJČITÝM uveden v žádném mně známém floristickém přehledu okolí Střelic. Je s podivem, že ušel pozornosti i takovým veličinám naší botaniky, jako je RNDr. Balátová, která pro poznání rostlin v našem regionu udělala mnoho krásné práce. Stále píši o prstnatci májovém v přítomném čase. Mělo by se však o něm psát bohužel v čase minulém. Na Střelické bažince rostl na dvou místech v poměrně malém počtu. Asi 6 rostlin rostlo na začátku této lokality. Ty byly vyhubeny při zemních pracích na výkopech ropovodu a následně plynovodu. Poslední dvě rostliny se doslova utopily v ropě při známé havárii. Čtyři rostliny rostly zase na konci (po toku Bobravy). Po těch zůstaly v zemi jenom důlky, někdo je vyryl. Také porosty těchto rostlin, rostoucích na loukách mezi Studencem a Velkým Meziříčím, tedy v kraji střelickým sousedům velmi známým, už jsou také jenom krásnou vzpomínkou. Letošního jara jsme s ing. L. Švestkou provedli opětovný návrat těchto rostlin na původní místo. Introdukce se však zdařila jenom na týden. Zůstaly jenom prázdné důlky v zemi, někdo je opět kvetoucí vyryl a odnesl. V současné době se rostliny prstnatce májového nacházejí v množírně na mojí zahradě. Na jaře opět půjdeme znovu vysadit tento vymizelý druh na původní stanoviště. Snad už konečně úspěšně. Člověk, který považuje ekologii za náplň svého života, je trpělivý. Trpělivý před lidskou chamtivostí, neotesaností a hloupostí. Ekologie je totiž nauka o domově. O domově lidí, zvířat, rostlin a kamenů. Ona totiž není jenom přivazování se ke kmenům stromů na Šumavě. Ona je hlavně o rozumu. Rozumu, který naší předci měli, který byl součástí jejich chápání lidského konání. Celkem nic nového...