Střelice patří k několika obcím městské a příměstské oblasti Brna, v nichž se dodnes aspoň zčásti udrželo kulturní dědictví minulých generací, projevující se dosud živým místním nářečím, písněmi, tanci, některými dochovanými zvyky.

Místní nářečí

Místní nářečí považujeme za jihozápadní odnož nářečí hanáckého, o čemž svědčí všeobecné užívání samohlásek e, é namísto i, í nebo y, ý, dále užívání samohlásky o, ó, namísto u nebo ou, užívání koncovek -a namísto -e a -ó namísto -í a předsouvání souhlásky h nebo v ve slovech začínajících souhláskou. Jako příklady uvádíme nářeční výrazy: cezí, zema, cép, sétko, rebník, vekládat, potna, hroška, bóda, sómrak, lavica, palica, majó, dělajó, hano, hani, voves, voběd a podobně. Typické je také mírné krácení délek samohlásek na konci slov, jako například krátky, dlóhy, i záměna délek samohlásek ve slovech néni, Jéžiš, a podobně, popřípadě změna krátké samohlásky v dlouhou - Éva, bél atd. Ukázkou mluvy jsou dodnes používané nářeční výrazy: bábí, bábin - babička, babiččin, bacóch - koláč, bloják - jedovatá houba, brablenec - mravenec, brabók - brouk, hadrlák - výkupce odložených textílií, jablóška - brambory, hošák - škvor, kanička - tkanička, potichóčku sa přičalópat - tiše se přiblížit, póčina, póčňák - pavučina, škvířit se - šklebit se, vevrbit se - znenadání se objevit, zapackat - zakopnout, žabina - neznámá houba, záměti - závěje, v zápačó - v trvalém stínu, žochlat - nesrozumitelně mluvit. Blízkost města Brna, nemálo přispěla k znešvaření místního nářečí zkomoleninami německých slov, jako jsou například: firhaňky - záclony, fajermón - protipožární štít, kemka - česaná příze, konc - docela, kór - vůbec, krót - právě, ksicht - obličej, pliftaška, šrajtofla - tobolka, peněženka, sesla - židle, šjajcuke - brusle. Jako příklad slangových zkomolenin uvádíme výrazy týkající se železnice: glajze, šíny - koleje, hajzipón - železnice, šraňky - závory, štreka - dráha, švelere, šlipre - pražce, vechtróz - hradlo, vexl - vyhýbka.

Jak se vařila povidla

Na vaření povidel (trnek) byly zapotřebí speciální hrnce. Ty nejlepší z celého okolí se dělaly v Ivančicích, kam si pro ně naši předkové jezdívali nebo chodili pěšky přes Vanecký kout. Název lesa už napovídá, že tudy vedla cesta do Ivančic. Ivančice měli velké trhoviště, kde se dobře nakupovalo. Cesta do Ivančic byla příjemná - vedla čistým lesem, za Žemlovičkovýma před Radosticemi se scházívalo k Bobravě, cesty byly lemovány četnými mariánskými obrázky, které lidé rozvěsili po stromech. Šlo se nahoru - dolů - všude se chodívalo pěšky a únava neexistovala. Pro větší zboží se jezdívalo vozem taženým kravami nebo koňmi. Hrnce přivezené z Ivančic se musely omazat vrstvou žlutnice, žlutá hlína se těžila v cihelně, míchala se s plevami a pak se hrnce navíc oplétaly drátem. Tvořila se políčka o velikosti 6 x 6 cm, někdy menší, někdy větší, jak kdo si dal s oplétáním práci. Potom se opletené hrnce stavěly dnem vzhůru a nechávaly se vysychat. Téměř v každém domě bývala pec - normálně tam byly dva kotle, výjimečně tři. Pod kotli vedl průduch topeniště, na topení bylo nejlepší tvrdé dříví, které víc udrželo teplo - měkké dřevo oheň jako když spláchne. Někdy se užíval jeden kotel na předvaření, pak se z polorozvařených švestek vydíraly březovým koštětem na sítě pecky a povidla se potom vařila celých 24 hodin - den a noc. Pro vaření povidel se užívaly švestky - kadlátky - říká se, že první stromky švestek dal do českých zemí přivést sám Karel IV.. Dále se pro vaření povidel užívaly damastilky (durance). Povidla se při vaření musela pořád míchat, aby se nepřipálila, seškrabovala se ze stěn nádob škrabkami a vařila se až do doby, kdy svítila jako vraní stříbro, tak bývala černá a lesklá! Byla bez sebemenší stopy vody. Když chtěly hospodyně povidla použít, musely je v trošce vody povařit. Při vaření povidel chodily děti na blízačku. Často si popálily jazyky, ale neodradilo je to, taková to bývala dobrota. Dnes jsou lidem tyto prosté radosti odepřeny, styl života nedovoluje plýtvat časem. Dnes se plýtvá časem jinak a výsledkem není jen popálený jazyk.

Jak se pekl chleba

Během 1. světové války nebyli pekaři a lidé si museli péci chleba sami. Rodiny bývaly početné, mít deset dětí nebylo nic neobvyklého, a proto bylo nutné zajistit především každodenní chléb. Doma na dvoře, za humny nebo na zahradě se postavila pec a matka rodiny chléb sama zadělala, vymísila a upekla. Každá hospodyně měla díži a kopist, jíž se chlebové těsto v díži míchalo - vždy muselo v díži zůstat trochu těsta z minulého zadělávání, byl to tak zvaný kvásek. Těsto se zadělávalo tak, že se večer připravilo řídké těstíčko, ráno se pak zasypávalo a zahušťovalo moukou podle potřeby. Mísil se chléb - Boží dárek. Po práci se kopistí nad těstem dělal kříž. Těsto se nechalo vykynout, pak se vyválelo na vále, udělala se forma budoucího bochníku (buď se pekly pecny nebo štrycle) a vložilo se do pece předem vyhřáté na potřebnou teplotu. Chléb byl buď ze žitné mouky, na Moravě se mu říkalo režný chléb, a nebo se dělal bílý chléb z pšeničné mouky. Slaměnky, v nichž těsto dostávalo formu, byly kulaté nebo oválné. Těsto po vložení do slaměnek se nedávalo do pece ihned, ale ještě se určitou dobu nechávalo na slaměnkách kynout. Před pečením se do těsta vtiskly značky té které hospodyně, bylo to účelné později, když se těsto už nepeklo doma, ale nosilo se k pekaři. Babička paní L. Kazdové paní Pólová měla např. tiskátko s velkým písmenem P. Někdo třebas udělal do těsta pár otvorů vařečkou, a nebo do něho otiskl štuchač (mačkadlo) na brambory. Pecny po vytažení z pece se oprášily peroutkou z hustého křídla, aby se odstranily všechny případné uhlíky zanesené na pecny z topeniště, dále se kůrka potřela vodou, aby se leskla a než se udělal skrojek, třikrát se bochník nožem přeřezal. Dříve se lidé pokřižovali před každou započatou prací, před každým jídlem a po každé dokončené práci, po každém dokonaném díle; tak naši předci děkovali dennodenně Bohu. Bez znamení kříže nevyorali první brázdu na poli a neudělali první pokos kosou při senoseči nebo při žních.

Hraniční kameny obce

Tato místní slavnost se konala vždy na svátek sv. Jiří - 24. dubna. Hospodáři společně obcházeli hraniční kameny a bílili je. Tuto každoroční obhlídka hranic byla spojena s domácí slavností, při níž nájemce obecního hostince byl povinen každému účastníkovi před začátkem obchůzky dát dva párky uzenek, chléb a dvě čtvrtky vína. Po skončení obchůzky pak pro všechny hospodáře upéci jedno středně velké tele a narazit jeden a půl hektolitru piva.

Odvody, chození po slepicích, stavění máje

Dříve byly odvody v jarních měsících. Celý ročník chodíval den před odvodem po obci, dům od domu chlapce či dívky z ročníku a zpíval. Chlapci a děvčata si vyprosili slepice, uzené maso, vajíčka, víno a slivovici. Potom v domě jednoho chlapce se celý den vařilo z těchto darů a jedlo. Druhý den se pak jelo k odvodům. Nejdříve koňmi do Brna, později pouze k nádraží a potom vlakem. Všichni rekruti měli za kloboukem kytice. Neodvedení rekruti dali kytice těm, co odvedeni byli. Po odvodech nastupoval další ročník rekrutů. Ten stavěl vždy v předvečer prvního máje ročníkovou máj. Na její vrchol se připevnil vyšívaný prapor s označením ročníku. A celou noc, až do rána, se máj hlídala. Bývalo zvykem, že pokud jim chasa máj podřízne a zmocní se praporu, musí vyplatit řádné výkupné. Tento zvyk setrval až do dnů nynějších a každoročně je máj stavěna.

Pro doplnění uvádíme vojenskou přísahu, kterou přísahali naši dědové císaři Františkovi II v rodné řeči:

Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu tělesnou přísahou, že našemu nejosvícenějšímu a nejmocnějšímu knížeti a pánu Františkovi, uherskému a českému králi, arciknížeti alpských zemí, jakožto nyní regírujícímu dědičných zemí pánu a od Jeho Královského Majestátu všem zřízeným pánům generálům a oficírům, jenž nám Jeho jménem nyní i budoucně poroučeti budou, zvláště našim obrštům, obrstlaitnantům a obrswachmaistrům též ostatním vyšším a podřízeným oficírům poslušni, věrni a služební budeme, jich ctíti a respektivě jejich nařízení a zápovědi věrně vyposlechnouti, jakož i tahy a stráže ve dne i v noci konati, za i před nepřítelem v boji šturmech potýkání a ve všech jinších případnostech po zemi a po vodě, kdekoliv se seběhnout a taky, jak kde Jejich Královskému Majestátu potvrzených vojenských artikulů ve všech článcích a závěskách, jak přísluší se chovati, proti všem Jeho Královského Majestátu nepřátelům bez vyjímky vždy dle potřeby počestně udatně a zmužile bojovati a se potýkati, také s nepřítelem veskrz žádné korespondence aneb srozumění nemíti, žádný z nás od našeho regimentu, companie a neb fangle se odděliti a odstoupiti, nýbrž při živu býti a umříti chceme. Čemu nám dopomáhej Bůh všemohoucí a svaté evangelium skrze Ježíše Krista. Amen.

Protokol o své přísaze podepisovali, kdo neuměl psát, udělal tři křížky.

Draní peří

Dlouhé zimní večery byly věnovány draní peří, které se i několik let schraňovalo pro nevěstu. Každá hospodyně totiž chtěla mít co nejvíce peří pro dceru, aby ji mohla vybavit co největším počtem peřin. Vždyť byla pod kontrolou veřejnosti, když se pak nevěsta stěhovala k ženichovi. To totiž sousedky nakukovali za záclonami a potom vedli bohatou diskusi o tom, kolik měla nevěsta peřin a jak plné. Když bylo peří sedráno, tak se zakončovalo důděrkem (doděrkami). Během toho dne se smažily koblihy a večer se vařil čaj s rumem, zpívaly písničky.

Do Kóta

Když se narodilo dítě, šla kmotřenka za kmotřencem, které držela při křtu, "do kóta". Nesla s sebou ve zvláštním hrnci, kterému se říkalo "kótní hrnec" nudlovou polívku a v ní uvařenou slepici. Nebylo zapomenuto ani na koblihy a láhev kmínky.

Hrkání

My poledne (klekání) zvoníme, tím památku činíme, že Kristus pán za nás umřel a na kříži za nás pněl. On smrt lidskou podstoupil, by nás hříšné vykoupil a za naše nepravosti, ráčil nás k sobě vzíti. Proto milí křesťané modlí se anděl páně, aby bůh nás zachovati ráčil na přímluvu panny Marie.

Boží Tělo

Svátek se držel vždy následující čtvrtek po Mladých hodech. Byla to slavnost, při níž kněz chodil s eucharistií od oltáře k oltáři, které byly provizorně postaveny u vybraných domů. Oltáře a vše kolem byly bohatě zdobeny květy a silnice lemovány zelenými břízkami. Děvčátka v bílých šatech, na hlavách bílé věnečky, sypala kvítka ze svých proutěných košíků zdobených pentlemi na zem před kněze nesoucího monstranci. Nad knězem nesli čtyři muži baldachýn. Obvykle hrávala dechová kapela. V průběhu 1. světové války se při procesí vozívalo k jednotlivým oltářům harmonium. Hrával na ně syn řídícího Goldbacha. Dodnes se za obrázky nebo za trámy na půdě dávají svěcené snítky kočiček (jív). Například při svátku Božího těla byly tyčkové ploty kolem provizorně upravených oltářů jedna kytička. Lidé si pak jednotlivé kytice rozebrali a zastrčili je za trámy svých domů, aby k nim neuhodil blesk. Podobně se za obrázky svatých či za kříže dávaly a dodnes dávají jednotlivé větévky kočiček, které na Květnou neděli posvětil kněz. Tato tradice se nedochovala a samotná církevní slavnost se dnes slaví pouze za zdmi místního kostela.

Střílení z hmoždířů

Na Boží tělo, podobně jako o Vzkříšení (Velikonoční sobota) se střílívalo z moždířů. Obstarávali to tak zvaní veteráni. Byli to vysloužilí vojáci, kteří se vrátili domů z vojny za Rakouska-Uherska, a kteří si mohli ponechat slavnostní uniformu, k níž patřil vysoký černý klobouk zdobený střapcem (chocholem). Na vojnu se v době Rakouska-Uherska chodívalo na tři roky. Na 12 roků to bývalo až do poloviny 19. století. Kdo však na vojnu nechtěl jít a měl peníze, mohl se vyplatit. Tito vojáci - vysloužilci nacpali do moždířů zhotovených z velmi kvalitního kovu střelný prach, moždíř uzavřeli a zapálili šňůru vedoucí k prachu a pak se jen čekalo na slavnostní ránu. Veteráni také stávali čestnou stráž u Božího hrobu na Velký pátek. Do dnešních časů se tato tradice nedochovala.

Výlety

Pod Myslivnou byl plácek, jemuž se říkalo "u Ameriky". Místo si tak pojmenovali hajní, kteří k tomu měli své důvody. Tam se ve svátky konávaly tak zvané výlety. Hrávala tam střelická kapela, odehrávaly se tam různé kuplety, byla tam oblíbená tombola. Ve Střelicích se o tento druh zábavy zasazoval spolek Kolár, který navíc dbal o udržování střelické knihovny. Tato knihovna byla původně umístěna v malé místnosti na rathózu. Podobné výlety se uskutečňovaly ve Vaneckém koutě (dříve Joukalův les). Pořádali je vršovičtí občané, kteří si založili stavební družstvo a pomáhali si při stavbě svých nových domů navzájem. Bylo to ve 30. letech a později. Do dnešních časů se tato tradice nedochovala.

Poutě

Na církevní svátky bývalo volno, neučilo se ve školách a na některé svátky se nepracovalo ani v továrnách. Církevní svátky byly později zdobrovolněny. Patří sem: Nový rok, 6. ledna na den Tří králů, 2. února na Hromnice, 25. března v den Zvěstování Panny Marie, o svátcích velikonočních prakticky od středy do středy (tenkrát ještě v úterý chodívala děvčata na mrskut), dále 25. dubna na den sv. Marka a v den Nanebevstoupení Páně. Tento svátek býval pohyblivý a chodívalo se v něm do polí. Šlo celé procesí s knězem, zpívaly se náboženské písně a prosívalo se za úrodu. Také bývala pouť na Pelegrinku, což je kopec nad Novým Mlýnem na Bobravě. Dodnes tam stojí kaplička sv. Pelegrina, má na obrázku ovázanou nohu. Pomáhal lidem při nemocích nohou. Svátek slavili svorně Němci i Češi. Na Pelegrinku bývalo odpoledne požehnání v obou jazycích, ořechovský pan farář mluvil česky, želešický německy. Poutníci chodívali spolu bez ohledu na národnost. Zajímavostí je, že toho dne se obvykle strhla bouřka, ale pominula tak rychle, jak přišla.

Co se čítávalo na přelomu 19. století

Byly to především církevní kalendáře, které mají na vesnicích starou tradici. Pak začal vycházet deník HLAS, který však zanikl tak rychle, jak vznikl a nahradil jej DEN - noviny Lidové strany, jíž se dříve říkalo Křesťansko-demokratická. Vycházely každý den. Dělnické rodiny kupovaly ROVNOST nebo LIDOVÉ NOVINY. Dále vycházely SELSKÉ HLASY - byly to zemědělské noviny. Měly zábavnou přílohu SELKA. Pro mladé lidi vycházely KVĚTY MLÁDÍ, což byl orelský časopis, pro děti ADĚL STRÁŽNÝ. Některé rodiny v obci odebíraly týdeník NÁŠ VĚK - vydávala strana Křesťansko-demokratická. Pro ženy vycházel časopis KŘESŤANSKÁ ŽENA, KŘÍŽ A ŽENY, v sakristii našeho kostela býval katolický časopis NEDĚLE, předtím PÁN PŘICHÁZÍ. Četlo se hodně a pečlivě, každé slovo se rozvažovalo.