Střelice u Brna

Hodiny pod cimbuřičkou střelického kostela Nejsvětější Trojice odbily poslední půlnoc ve starém roce přesně, i když "rafiky jsou trochu vychoděné a když jdou dolů, trochu se předejdou". Kostelník Josef Havlíček vybíhá nekonečné točité schody na věž každý den. Ráno nebo večer, podle toho, kdy je mše. Připraví všechno pro faráře a pak jde natáhnout hodiny. Musí. Závaží visí na krátkých kovových lanech. Jakmile sednou na podlahu, hodiny se zastaví. Léta neměl pan Havlíček dovolenou, ale on prý by si stejně žádnou nevzal. Když jede někam na jeden den, pověří známého z vesnice, aby za něj zvedl závaží od země. Natahování kostelních hodin platila ve Střelicích u Brna vždycky obec - kdysi dávno, za totality i dnes. Kostel byl farním majetkem, správný čas záležitostí obecní. Josef Havlíček je ve všem co dělá zaměstnancem farnosti. Když ovšem natahuje hodiny nebo promazává stroj ze začátku století, stane se na chvíli zaměstnancem obce. Už dvacet let, každý den. Spoustu věcí umí vyučený zámečník spravit sám. Kdysi dělal u dráhy, u toho, čemu se elegantně říkalo sdělovací a zabezpečovací služba. Tedy u závor. V té době netušil, že to, co platí pro závory, zkusí jednou i na hodinách. "Stalo se nám třeba jednou za tuhé zimy, že nám zamrzly rafiky," vypráví o střelických ručičkách. Co s nimi? Kostelník si vzpomněl, jak se na Dolním nádraží v Brně rozmrazovalo zařízení u závor. Od té doby ve střelických hodinách nezatuhlo nic. "Spousta věcí se dá využít i jinde," soudí Josef Havlíček a ukazuje čtyři kostelní zvony, k nimž jako svůj patent připevnil velké kovové talíře, bimbále jak říká, do nichž kdysi u závor tloukly paličky a ohlašovaly blížící se vlak. Správný čas chytá střelický kostelník ráno v televizi. Jedním okem mrkne na digitální čas v rohu obrazovky, druhým z okna pokoje k cibuličce, v níž rádi přespávají netopýři. Pak na sebe hodí vaťák a vyšlápne kopec ke kostelu. Střelické hodiny už dlouho nestály. Byla by to ostuda - jsou na vršku, odevšad vidět. A když se někdy stalo, že závaží zůstala seděl na podlaze, hned ráno stavěli Střeličtí pana Havlíčka: "Nejdou hodiny!" ukatovali. "Nemohla jsem celou noc spát, nic neodbíjelo," stěžovala si dokonce jedna stará paní. Tak nehoňte se každý den na věž, když kvůli hodinám lidi i nespí!

Marcela Kašpárková, Magazín DNES + TV (8.1.1998)