Pověst o Zabitém žlebu

Zabitým žlebem je nazýván temný kus lesa se nachází na jihovýchodě Střelic. Své jméno si vysloužil pro událost, která má několikero výkladů. Jeden výklad tvrdí, že zde byli pobiti střeličtí občané, kteří se zde schovali v době obléhání Brna Švédy, druhá, že se tato událost stala za třicetileté války. V jaké době se událost stala však nelze z určitostí říci, neboť se pověst tradovala ústním podáním a o mnoho let byla zapsána do pamětní knihy obce. Ta ji popisuje přibližně takto: 16. srpna LP 1619 vpadli do Střelic protestanští buřiči, kteří osadu vykradli, plenili a požárem ničili. Obyvatelstvo se ze strachu před tímto zuřivým nepřítelem i s majetkem do blízkých lesů ukryli, takže v obci nikdo nebyl. To nepřítele ještě více podráždili. Jal se jej tedy v lesích hledati až lid ukrytý nalezli prozrazen békotem skotu a řvaním dobytka. Tehdy nastal ukrutný zápas. Kdo se nespasil útěkem byl nelítostně zavražděn. Tělesné pozůstatky byly pak ve společném hrobě pohřbeny a na památku toho činu hrozného postavena Boží muka. Před mnoha lety se dokonce údajně při kácení lesa probořila horní vrstva země a v jámě, která vznikla, našli lidé kostry. Dvě dospělé a jednu dětskou. Byly mezi nimi zřetelně viditelné kruhy. Tyto kruhy si vysvětlili lidé tím, že uprostřed pozůstatků ležel chléb. Mohli být nemocní na choleru a tam takto skonali.

Mrtvá Židovka

Pantáti chodívali na čtvrťák do palírny, k židovce Síglové (Válkova hospoda). Tehda zemřela židovce matka a židé se nesměli nechat pohřbít v rakvi, obvykle se mrtvé tělo jen omotalo pruhy bílého plátna a tak se uložilo do země. Nebožtík se musel už několik hodin po smrti (na to byl přísný předpis) převést na židovský hřbitov a nezáleželo na tom, zda byl den či noc. Tehdy se židé z blízkého okolí nechávali pohřbít na židovském hřbitově v Ivančicích. Špimounkův dědeček zapřáhl ještě za tmy koně, na vůz mu naložili mrtvé tělo stařeny zavinuté v plátně a děda jel přes Tetčice a Neslovice na místo určení. Je to kopcovitá krajina a na silnici vůz navíc pořádně drncal. Naráz se děda otočí a vidí, že se židovka na voze vztyčuje. Jakmile se děda s vozem pohnul, pohnula se i ona. Děda vyskočil z vozu a jak vyskočil, tělo se hned položilo. Pak však sebou trhnul kůň a tělo se opět pozvedlo! Děda se bál k vozu vůbec jen přiblížit, myslel si, že židovka ožila. Nakonec si musel dodat odvahy a jít k vozu. Jak se mu ulevilo, když zjistil, že se plátno natočilo na kolo a tím se mrtvé tělo při pohybu kola zvedalo. Ulehčeně vytrhl plátno z kola a vykřikl "Lež!" a dovezl už pokojně mrtvé tělo k místu posledního odpočinku.

Hrdina Tónek

Jednou, to ještě nebyla postavena železnice se stalo toto: U rejchota (řídícího školy) bydlel jeho vzdálený příbuzný, říkali mu Tónek. Tenkrát se ještě chodívalo na vojnu na 12 roků, voják si za tu dobu odvykl jakékoliv práci a už se mu nic pořádného dělat nechtělo. Proto vyhledával lehčí služby, podobně jako rechtorův Tónek. Tónek měl koně, kterému se říkalo ARON, což bylo na tehdejší dobu nezvyklé a s tímto koněm dělal Tónek všechny lehčí práce. Střelická obec měla tenkrát vypůjčené peníze od majitele troubského dvora, který byl současně majitelem dvora na "Kévalce". Střeličtí pantáti museli každý podzim tomuto majiteli odvádět splátky a současně úroky. Byla to vždy pěkná suma peněz. Peníze se navíc musely předat majiteli osobně, tak říkajíc z ruky do ruky. Tenkrát byla strašně nejistá doba, přepadávalo se a loupilo, všechny cesty byly nebezpečné. A radní měli velkou starost, kdo peníze do Troubska zanese. Když se to doneslo Tónkovi, nabídl jim své služby. Prohlásil: "Já vám to tam zaneso!" Radní si nebyli jisti jeho dobrou vůlí, ale on je ubezpečoval: "Dyž to řekno, tak to udělám!" A udělal. Na troubský dvůr se mohlo přijít až po šesté hodině večerní, na podzim však už v tuto dobu bývá tma. Jednoho dne tedy Tónek dostal od radních peníze, radní ho šli ještě kus cesty vyprovodit, tak asi ke kříži co stojí před Benzinou, a pak se otočili a šli zpět. Nedošli daleko, když slyší Tónkův hlas: "Zlodějové, kde ste, pote, neso peníze!" Radní byli zelení strachem a nad čtvrťákem v šenku si posteskli, že asi obec o peníze přijde. Jaké bylo jejich překvapení, když se Tónek vrátil s dobrou zprávou, že peníze předal a že o tom nese tady potvrzení! Všichni v hospodě se na Tónka dívali jako na zjevení. On se jen smál a na jejich dotazy říkal: "Proč bech se bál, může být ještě někdo horší než já?!" A byl pánem večera. Toto se stalo v hospůdce, která kdysi stávala na místě dnešního stavení č.p. 100. Tahle hospůdka zanikla, jakmile se otevřel hostinec na rathózu - v místě dnešního obecního domu.

Obecní kanec

Obec měla obecního kance - plemeníka, kterého vždy vodíval obecní sluha k prasnicím. Tato příhoda se stala někdy v roce 1940. Kanec jednoho dne uhynul na červenku. Byl to pořádný kus, vážil kolem tří metráků. Uhynulé dobytče se muselo zakopat, odvezli je tedy na mrchoviště, kde se uhynulá zvířata zakopávala. Místo je na začátku Lotrůvky a je dodnes patrné. Když vcházíme do lesa, vidíme po pravé straně hluboké muldy. Tam bývalo pohřebiště zvířat. Když byl kanec zakopán, doslechli se o tom cigáni a hned přijeli do obce, nemeškali a kance vykopali. Naložili ho na vůz a chtěli projet obcí. Radní byli o jejich úmyslu vyrozuměni a proto cigánům bránili při vstupu do obce. Jenže, když se podívali, tak místo rumělkového kance vezli cigáni kance pěkně bílého - zem z něho všechno mezitím vytáhla. Pan Vašulín, který byl nejstarší z radních, byl mluvčím a rozhodně trval na tom, aby cigáni kance neodváželi. Cigáni vyslechli argumenty protivníků a hájili se tím, že řezníkem tohoto zvířete byl Pánbůh a ten že není takovým fušerem jako lidé a proto je teď kančí maso dobré a poživatelné. Radní nakonec cigány přes obec pustili. Ti i se svým nákladem se utábořili pod nebovidskou skalkou, odkud záře ohně prozrazovala, že měli veliké hody.

Bojácný císař

Císař pán, který navštívil Střelice se bál jet vlakem přes tenkrát nový bránický most, proto vystoupil z vlaku na nejbližší zastávce před Bránicemi, jež se tehdy nazývaly Německé Bránice a železniční stanice sama nesla název Kounice-Ivančice a jel do této stanice autem. Střeličtí občané a školní mládež čekali na císaře na silnici, provolávali hesla na přivítanou, císař vystoupil z vlaku a prošel se po nataženém koberci na peróně spolu se svým pobočníkem. Pobočník dbal úzkostlivě o to, aby držel s císařem krok a ani v nejmenším se neodchýlil. Tak tohle bylo v roce 1912. A v roce 1929 můžeme na fotografii vidět, jak se z okna vlaku ve Střelicích vyklání náš první prezident T.G.Masaryk. Na nádraží ho jménem občanů vítal pan starosta Smutný z č. 95 a za legionáře pan Antonín Novák. O nějaký rok později měli střeličtí občané ještě možno vítat pana prezidenta u Veselky. Každý prezident se choval velmi přirozeně, byl lidový a cítil se mezi obyčejnými lidmi doma.

Němčina versus čeština

Úroda se větším dílem prodávala, např. ječmen se vozíval do pivovaru, pšenice se odváděla do družstev, ovoce se jezdívalo prodávat na Zelený rynk v Brně, husy se vesměs prodávaly na Dominikánském náměstí. Ze Střelic občané chodívali do Brna buď pěšky, anebo jezdívali na vozech taženými koňmi. Později se začalo jezdit vlakem. Na Vídeňské ulici, běžně se říkávalo na Vídeňce, se vybíral tak zvaný "akcíz" - druh mýtného. Výběrčí ovládali dobře jak češtinu tak němčinu. "Akcíz" byl něco jako poplatek ze zboží a dlažebné z koní. Tenkrát se čeština prolínala s němčinou a němčina s češtinou. Např. na dotaz jednoho našeho občana, kde je domovník jistého domu na Vídeňce, odpovídá "taky" Čech: "Ále hausmajstr pucuje na gaňku vintrok".