PASTOUŠKA A CHUDINA, PONOCNÝ, HLÍDAČ - HUTAŘ A BUBENÍK

Pastouška a chudina. Tahle slova patří minulosti. V naší obci měla takové podoby: První pastouška stávala na místě původní hasičské zbrojnice. Byla to chaloupka o jedné místnosti, kam byli vraceni "postrkem" nejchudší příslušníci obce nebo kam se sami na stáří vraceli. Navrátilci byli odkázáni na pomoc svých spoluobčanů, byla to forma charity v tom smyslu, že se rodiny domluvily a každá poskytovala to, co mohla. Nestalo se, že by chudák některý den zůstal bez jídla; bylo by lépe říci bez chleba, lidé se stravovali skromněji než dnes. Dále stávala u kostela, těsně u severní obvodové zdi (zeď kolem kostela byla původně zdí hřbitova, který byl zrušen v první polovině 19. století) další menší chaloupka o jedné komůrce. Byla to služebna, kam v deset hodin večer přicházíval ponocný (zvaný též hlásný) a odkud odcházíval odtroubit každou další noční hodinu, a to až do druhé v noci. Po splnění své služební povinnosti se vracel do svého vlastního domu. Roh, na který se troubilo, je dodnes uložen na faře a troubí se na něj při půlnoční mši svaté na Štědrý den. Zhotovoval se z volského rohu. V současnosti se na památný střelický roh troubívá jen o štědrovečerní noci - symbolicky. Ponocný neboli hlásný sledoval trasu ve sledu: kostel, obecní úřad (dříve rathóz) a končíval obchůzku u stavení rodiny Komárkovy. Pro zajímavost uvedeme, že v místě dnešní budovy staré školy a výše bývala bažina a proto vozci, kteří chtěli projet Střelicemi, museli jezdit přes Trpín, aby se jí vyhnuli. Ponocný býval současně hrobařem a také bubeníkem. Další významnou osobou v obci býval polní hlídač-hutař. Říkávalo se mu hotař. Ten měl na starosti polní pych. Například v době zrání třešní hlídával třešňové aleje, ale hlavně dbal o to, aby do polí osetých obilím nezbloudily husy. Dříve se husy totiž pásávaly v celých velkých hejnech. Každá hospodyně mívala až patnáct husí i více a jak je neměla, plakala. Posledním bubeníkem ve Střelicích byl pan Tylč. Za služební pomůcky mu sloužily bubínek a paličky; vybubnovával na několika předem stanovených místech obce, aby vzbudil pozornost občanů, kteří na bubnování vybíhali před své domy. Bubeník vycvičeným hlasem vyhlašoval příkazy obecního představitelstva. Jeho slovy byla v roce 1914 vyhlášena v obci všeobecná mobilizace: …c.k. úřad nařizuje všem mužům těch a těch ročníků, aby se do 48 hodin dostavili ke svému pluku… Pluky však nebyly jen v blízkém okolí, ale některé ležely v Maďarsku nebo v Rakousku a vojákům tehdy nikdo neradil, jak se na místo určení mají dostat. Každý jel, jak mohl a jak uznal za vhodné. Třebas i nákladními vlaky. Nebylo divu, že bylo hodně smrtelných úrazů. Tenkrát si jeden voják rozbil hlavu o konstrukci mostu u Brna, další vypadl z vlaku nebo ze střechy vagónu přímo pod kola. Na mnohých venkovských hřbitovech je od válečných dob hrob neznámého vojína. Také Petr D. byl vynikající bubeník (byl zároveň hrobařem a hlásným). Měl hlas jako zvon. Začínal bubnovat u lávky proti stavení rodiny Řezáčovy, pak přešel k Herzánovým a hlásil. Bývalo to obvykle kolem poledne. Pro slovo nešel daleko. Jednou se k němu po vyhlášení přihnala babka a chtěla vědět, co hlásil. "Co ste to bubnovál?" Odpověď zněla: "S odpuštěním h…, měla kráva nespat!" A hotovo. Podruhé si děda Macků dával na hlavu podbělové listy, aby mu tak nebolela, chladilo to, nahrazovalo dnešní sedativa a analgetika a bubeník ho utěšoval: "Na hlavu na…, ale hlavně deš nohe dó!" 

SKLENÁŘI A DRÁTENÍCI, PODOMNÍ PRODEJCI, BRUSIČI, VÁPENÍCI, ŘEZNÍCI, KŮŽKAŘI, HADRDLÁCI, MLÍČAŘKY

Tito podomní obchodníci a řemeslníci se objevovali dříve v obci v průběhu celého roku. S příchodem zimy - sklenáři. Nosívali na zádech zvlášť k tomu upravenou bednu a v ní nosili cca 80 kg skla a vyvolávali: "Okna zaslííííít, ooooooknáááááá". Dráteníci většinou pocházeli od Trenčína a vyvolávali: "Drááátovat, flííííkovat". Flikovalo se vlastně staré plechové nádobí jako hrnce, mísy a podobně. Do díry se zastrčil nýtek, který měl na obou stranách plechové podložky, omazal se rozmělněným chlebem a rozklepal. Koho by dnes napadlo něco flikovat, když dnes na skládkách najdete daleko lepší hrnce než se dávaly opravovat. Drátovat znamenalo stáhnout hliněné a kamenné hrnce, aby byly odolnější proti rozbití. Byly to hrnce na sádlo nebo na povidla nebo jak se jím taky říkalo trnky. S příchodem jara do obce přicházeli podomní prodejci. Tak se před senosečí ozývalo dědinou: "Kóóóósýýýý, srpýýý brůůůůůskýý". Z Valašska přicházeli prodejci, kteří před sebou tlačili dvoukolový vozík, u něhož byla kola asi tak 1,5 m vysoká, který byl plně naložen nářadím. To vyráběli Valaši přes zimu a vše potřebné v obci nabízeli s voláním: "Hráááááábě, vidléé, kosiskááááá, žebřééééé, kuptééééé". V létě přicházeli brusiči nebo jak se jim místně říkalo šléfíři. Byli to velice svérázní řemeslníci a byli typicky oblečeni. Nosívali buřinku a kárované sako. Brousili nože, nůžky, břitvy a opravovali deštníky. Veškeré své výrobní prostředky vozili s sebou na trakaři, který byl uzpůsoben na brusku. Bylo tam jedno velké kolo jako od velocipédu, na něm páka na šlapání. Nad tímto kolem byla připevněná hřídel s brusným kotoučem, poháněná řemenem nebo motouzem. S jarem se obcí neslo - "Váááápno, vááááápinkooo, váááápno" - to přijížděli vápeníci z Ochoze. Prodávali vápno, aby hospodyně mohly nalíčit fasády domů. Domy pak svítily bělostí jen sokly, neboli podrovnávky byly zalíčeny barvou (hlinkou). Růžová barva podrovnávky znamenala, že je v domě děvče na vdávání nebo nevěsta. Modrá pak že je v domě mládenec. Do obce však docházeli i ti, co kupovali. Podle štěkotu psů a volání: "Na masóó prodáááát", byli k rozpoznání řezníci. Ti pak psům odpovídali: "Tygr auf". V domech pak nastávalo s hospodářem smlouvání. Když bylo dojednáno, přišla děvečka s hospodyní a mámili na řezníkovi ocasný. Byla to úhrada děvečce, která prodané dobytče obsluhovala obyčejně ve výši 5 - 10 Kč. Kůžkaři vykupovali králičí, kůzlečí a jiné kůže. Na zádech nosívali pytel a později jezdili na motocyklech. "Hadrýýýý, kostíííí, starééé železóó", křičívali hadrdláci. Svou přítomnost nechávali vyhlašovat i bubeníkem. Ti však nejen vykupovali, ale součastně i prodávali hrnce, talíře a kotlíky. Mlíčařky z Ostopovic jezdily po vsi v tiché skromnosti se psím spřežením a vozíkem obtěžkaným šesti konvemi po dvaceti pěti litrech. Každá z mlíčařek odebírala od svého dodavatele již kolem čtvrté hodiny ranní mléko, pro které si chodívaly přímo do sklepa bez štěkotu psa. Na futra dveří od sklepa zaznačily počet odběrů a týdně vyúčtovaly. Jejich cesta pak vedla dál do Brna, kde dodávaly paničkám do připravených nádob přede dveřmi.

HAJNÝ

Málokdo dnes ví, že pod Myslivnou stávala stará myslivna. Stála v místech, kde se protínají polní cesty pod hrazením výběhu pro koně. Svého času tam žili dvě rodiny - rodina hajného pana Černohorského a pana Silvestra. Hajný Silvestr patřil ke zvláštním postavám obce. Vypadal asi jako pohádkový Krakonoš. Paní Silvestrová byla tichá, hodná a pohostinná žena. Jejich dcera Tonička zemřela velmi mladá, myslivnou vanul smutek z předčasného odchodu mladého děvčete. Syn působil jako pedagog na Zdravotní škole v Ivančicích. V zimě, když ustaly práce na polích, chodívalo se do panského lesa kácet stromy. Pořezané kmeny (stromy se kácely jen pomocí seker, klínů a ruční pily) se rovnaly do rázů. Slabší kmeny a soušky si mohli dřevorubci brát domů na topení. Na práci dohlíželi oba hajní a občas přijel i majitel panství "hrabě" Deym, který měl velké problémy s češtinou. Zvlášť lapal po slovech, když chtěl někoho vyhubovat, česká slovní zásoba mu totiž nestačila k tomu, aby vyjádřil své rozhořčení. V důsledku toho vznikaly různé komické scény a situace. Na jaře, když ještě nebylo možno pracovat na polích, se chodívalo na pařezy, kterými se jednak topilo a jednak se potřebovaly na uzení masa. Zvláště dubové, bukové a habrové pařezy.

HOSPODÁŘI

Pro zajímavost uvádíme text smlouvy mezi synem a odstupujícím otcem na výměnek, jak byla sestavována kolem roku 1931. V ní se syn zavazuje odstupujícímu hospodáři k: "Výhradnímu užívání a používání celého výměnkářského bytu, nalézajícího se v odstoupeném domě po levé straně průjezdu a zaujímajícího jednu světnici se dvěma okny do ulice. Jednu kuchyni s jedním oknem, jednu síň s vchodem z ulice a ze dvora. Jednu komoru a dále výhradné užívání jedné kůlničky, jednoho chléva pro kozu a jednoho chlévka pro vepřový dobytek, což vše k tomu výměnku přísluší. Dále výhradná užívání části půdy nad výměnkem se nacházející, části zahrádky před výměnkem se nacházející, poloviny sklepa pod kůlnou v průjezdě, spoluužívání dvora, dle potřeby jeho domácnosti. Užívání potřebné části stodoly pro uložení úrody z pozemků výměnkáři příslušejících. Spoluužívání záchodu a studny na dvoře s právem průchodu a průjezdu ohledně všeho toho. Hospodář se zavazuje výměnkáři každoročně na sv. Václava dodat 4 metrické centy pšenice a 4 metrické centy žita vše dobrého zrna a dobré jakosti, 5 q brambor jedlých dobré jakosti, 25 l sádla vepřového přepuštěného, 15 q uhlí kamenného, 5 metrů dřeva tvrdého palivového, dvě kopy tvrdých otýpek, každodenně 1l mléka kravského, čerstvě nadojeného a nesbíraného včetně dvou vajec to vše s dovozem na s uložením do usedlosti na místo od výměnkáře určené. K tomu každoročně obdělávati pozemky patřící k domu a to sice řádně a včas koňským potahem, svými lidmi, stroji zorat, povláčet, zaset, vždy jednou za 3 roky pohnojit, hnojivo rozvést a zaorat, úrodu všeho druhu sklidit, svést a uložit na místo výměnkářem určené. Jako povinnost je též vymíněna potřeba povozu k lékaři a na dráhu a to cestu tam i zpět, ošetřování v případě nemoci a stáří, stejně tak jako léky a lékaře platit včetně doplnění šatstva a prádla."